Palubní deník....

-> JoseA: Zkrácená verze: přijeli chlastali odlejli

Vy jste magoři.....

Chtělo by to zkrácenou verzi, já to nepřečtu

-> Hurdis:

dlouhý ale dobrý.

Taky bych jel na výlet...

....aneb výlet diplomantů



napsáno dle skutečné události







18.9. 2006



Na naší dobrodružnou cestu vyrážíme klimatizovaným busem Karosa. Malý problém nastává, když zjišťujeme, že nás je o jednoho více, a proto bude muset jet někdo v zavazadlovém prostoru. Tato myšlenka byla zavržena téměř okamžitě, bo tam vezeme spoustu chlastu a nechceme nic riskovat. Proto se někteří odvážlivci střídají na pětce. První zastávkou je Jihlavská firma na výrobu dřevoštěpových desek Kronošpan. Před zahájením koluje busem po buse jakýsi „exkurzní řád“ a my již teď víme, že bod 5 je pro nás velkou výzvou. (V Kronošpanu máme již všichni něco upito (pozn. autora). Uvítání bylo veselé a prohlídka na rozdíl od videa zábavná. Nejlepší byla továrna na mraky (komíny valící páru), a nanášení

močovinoformaldehydového lepidla. Takhle pěkně nikdo z nás neplakal aní při 11. září. Zamávali sme Kronošpanu, vyfasovali tužky, posilnili se na cestu a vyrazili směr Lago Di Garda. Až do Rakouska se nic nedělo, kromě toho, že se nám podařilo ztenčit zásoby pitiva. Pod záštitou hesla „vylejem se jak vázy“ a „svět je jeden velký pisoár“, zastavujeme na

odpočívadle, a zaznamenáváme první ztráty. Ondra se značně potácí a vystupuje za podpory zadní „pjetky“. Každý vykonává potřebu, kde se dá, jen Ondra nepochopil, co s tím stromem má dělat a válí se po zemi. Nejspíš mu došlo, že takhle to dál nepůjde a pro jistotu ve vlastním zájmu, a vlastně i našem, zvrací. Konečně se něco děje. Projíždějící Němec cosi mele, tak ho Vláďa ve slušnosti posílá do prdele. Na dalším odpočívadle u pumpy nám pár borců dokazuje, že se nemusí člověk za nic stydět, a obchcávají první značku po ruce(teda po ptáku). Naštěstí se tohoto příkladu nikdo nechytl. Po nastoupení do busu si prosazujeme konečně božskou „Četu“. Nejhůře tento film nese Klára, které se nelíbí rozbíjení hlavy pažbou ani znásilnění Vietnamky. (No prostě „Doba ledová“ to není - pozn. autora). Těsně po desáté dorážíme na místo, teda jen do města. Pod velením paní z GPS (držte se vlevo, po 40m zahněte ostře doleva) zajíždíme někam, kam sme neměli. Serpentýny, které řidič zvládá s dvojím, trojím couvnutí, nás opravdu baví. Jeho asi ne, ale je v klidu. Vypíná GPS a spoléhá se na starou dobrou intuici. Za 15 minut jsme skoro na místě určení. Naši vedoucí berou situaci do vlastních nohou a zanedlouho se poklusem vrací s tím, že je vše zařízeno. Proto sme si je demokraticky zvolili, ne? Ubytování je v pohodě, jen se musíme chovat tiše, což je obtížné. Nelekáme se ani tureckého záchodu, kde se stojí, a kadíte si na paty. Je zde však madlo, kterého se můžete přidržet, pokud je to „macek“ a nechcete být stáhnuti k zemi. Asi polovička busu se vydává na prohlídku města, zbytek raději odpočívá. Sranda byla, že někdo pochopil až později, že do prostěradla se ta deka narvat prostě nedá.



19.9.2006



Spinkalo se nám výborně, až na Hurdise, kterej se prohnul jako luk a chybí mu jen tětiva. Každý se těšil na vydatnou snídani. Velice nás „překvapila“. Skládala se ze tří chodů, houska s marmoškou, s nutelou a croasantu. Máslíčko sme si ponechali na promazání vlka, který se nám jistě vytvoří až na zádech, z toho věčného vysedávání v autobuse. Cestou k busu rozjařeně útočíme na dětské hřiště. Opouštíme Lago Di Garde a podél jezera s obludou (asi s vorvaňovu - pozn. autora) frčíme do Malesciny. Zde se nám naskytuje možnost vyhoupnout se lanovkou do výšky 1760 m.n.m. Kabinka je super, ale až na té druhé trase. Je totiž otočná,

funguje určitě na principu šroubu, takže když vystupujeme na hřebeni, zbývají poslední dva závity. Technici to mají dobře propočítané a s úsměvem na tvářích kabinku šroubují do výchozí pozice pro cestu dolů. Tvoříme vrcholová fota. Pro tento účel ukecáváme nějakého turistu, který opravdu netuší, do čeho jde a je okamžitě ověšen mnoha foťáky. Vícero aparátů na sobě mají snad jen Japoňáci. Je zde horská zima, takže nic moc. Ale výhled je boží, to jako jo. Cestou dolů se při přejíždění sloupů pěkně zhoupneme. Za tuto situaci musím poděkovat. Bylo to příjemné zpestření. Po krátké prohlídce vnějšího pláště místního hradu zjišťujeme

další ztrátu. Petr B. nám prostřednictvím místní sitě TIM sděluje, že se opozdí, neboť zůstal nahoře. Byl tak uchvácen výhledem, že si nevšiml své samoty. Později sjíždí lanovkou a my ho nabíráme a s ním málem i dvě duchny, které jedou nejspíš k lékaři(nebo do krematoria - pozn. autora). Následuje cesta do firmy CHRYSO, výrobny chemie do betonů. Tato chemie je

zatraceně chytrá a proto i drahá. Lehce se zde občerstvujeme a poté posloucháme výklad, kterému i přesto, že je v angličtině, rozumíme. Kromě vysokých a štíhlých, do nebe se tyčících, zásobníků vidíme také místního borce Lucia, jak plní kyblíky a rexovací hlavicí na okurky je opatřuje víkem. A navíc, aby se tento typan neopotřeboval, mu se sundáváním 30 kg lehkého kyblíku pomáhá jakési rameno. Při prohlídce laboratoře docházíme k závěru, že sme na tom na VUT možná i lépe. Za zmínku ještě stojí, že po celou dobu prohlídky nám zdobili obličeje brýle, nafasované od tohoto podniku. A pak taky jedna fešná administrativní pracovnice a dále snad už jen sada triček XL a propiska. Pronásledujeme vůz plný Itošů do jejich dceřiné společnosti, kde používají jejich chutnou chemii. Náš řidič je sice pohodovej týpek, ale nikoli Bond, James Bond, takže po 50m vůz ztrácíme a oni musí počkat. Nám to neva. Řidiče máme rádi, protože plní skoro každé naše přání a má stále plnou lednici. Nakonec se vše podařilo a my vybaveni bílými helmami vcházíme do italské „prefy“. Tato fabrika je v porovnání s naší prefou poněkud malá. Vypravěč byl zábavný a představil nám místního předáka Drsoně Pitbulla. Následoval raut a my do dvou minut čistíme tácy. Teď už se jen dostat do Piacenzy. Po dvou hodinách se ubytováváme v příjemném hotelu, kde setrváme dvě noci. Jelikož hlad a slunko je sviňa, razíme do jedné doporučené pizzerie, kde nás čeká jistě sleva. Čašnička je postarší borka, se kterou se domlouváme po italsku, anglicku, německu a dokonce i francousku. Nakonec se nám povedlo objednat nějaké to víno a pizzu na takové to domácí žvýkání, však víme, ne děcka? Přichází zbytek skupiny a my s nadšením zavádíme i jedno z těch nepříjemnějších témat (Mára to jistě pochopil - pozn. autora). Debata se celkem rozjela, sranda taky byla a náš zdatný paparazzi se nebál natočit kdekoho, včetně své mámy. Je to náš nový druh sportu, navážet se do vlastních matek. Někdy je to opravdu prča. David si počínal výborně a tak máme ojedinělé nepublikovatelné záznamy. Nastal čas platit a my zjišťujeme, že heslo „hospodský je naše máma“ už dávno neplatí. Nebo to byla Hurdisova máma? Už ani nevím, nějak se nám to již motá. Prostě ten floutek italskej v tom

udělal pěknej bordel. Hrdinný David, ochránce našich práv, se dožaduje přepočítání účtu. Po nějaké době dohadování a konzultaci s právníky z celého světa, číšník rezignuje a tím sme oba stoly dost ušetřili. David s pocitem vítězství už zase může v klidu nakupovat se Zuzkou (jmenuje se tak moje máma - pozn. autora). Cestou domů potkáváme část našeho celku a vracíme se společně. Pořádáme autodrom v kolečkových křeslech na balkoně. Vzduchem létají jásavé výkřiky, nadávky a pivo. Silently, silently nás přinutila se trochu srovnat a tak raději odcházíme ven, kde se snad nemůže nic stát. Pobytem na čerstvém vzduchu střízlivíme a padáme do regálů spát.



20.9.



Ráno, hned po probuzení, vyhlašuju výjimečný stav a povolávám dělostřelectvo plachetnice Božkov (mám totiž narozeniny - pozn. autora). Munice je opravdu ostrá. Snídaně je lepší jak včera, ale všem nám je jasné, že zítra si ty lupínky s mlékem dochutíme rumem. I suchary jsou pro nás nepříjemným překvapením. Odjezd do cementárny se zdařil, ale ta cesta, ta cesta. Nejspíš vlivem té blbky z GPSky se ocitáme v polích s kukuřicí. Nakonec se díky šikovnosti řidiče, který na tu Káču pitomou už nikdy nedá, dostáváme do cementárny BuzziUnicem. Po asi hodinové prezentaci, s překladem od vedení, což bylo fajn, neboť Ital měl turbopřízvuk, se vydáme na prohlídku cementárny. Mezi námi v Mokré nám toho ukázali více. Velení demokraticky odhlasovalo návštěvu nedaleké pevnůstky, která prostě nelze minout a přejet, ale jelikož jsme češi, i toto se nám skvěle daří. Po zaparkování vykládáme ještěrku Karlu, která se nalodila v cementárně a svou přítomností trýznila Renátku, která se jí bránila, seč mohla. Vycházkovou chůzí dosahujeme vrcholu. Obědváme nějaké zásoby, kocháme se památkou a exponovanými výhledy. Máme pořádně dlouhou siestu. K busu se vracíme spletitým systémem uliček, dáváme pivo a trsáme na známé melodie, které se linou od místních kolotočářů. Sice se nám nechce, ale odjíždíme do Parmy. Cestou rozšiřujeme sortiment pitných zásob. Nakupujeme i jídlo, aby se neřeklo, že jen chlastáme. V Parmě dostáváme rozchod na pár hodin. Prohlídka města teda nic moc a z místního provozu, přeplněného cyklisty, jsme zmatení jako Goro na předměstí Tokia. Nejvíce nás zaujal kruhový objezd, na který bychom se vydrželi dívat hodiny. Jako nejlepší vyhodnocujeme borku, která ho krosí v protisměru. Cestou zpět nám byla nabídnuta za 1000 € nějaká borka, nejspíš na nošení batohů. Celou cestu do hotelu, se těšíme na oslavu. Proto je pro nás velice nepříjemné zmizení celé flotily, včetně hloubkových min v podobě plechovek piva. Nejsme však jediní. Tuto situaci se rozhoduje řešit starý, dobrý, známý kamarád Harmona Raba, David. Výsledek je neuspokojivý – chlast dostaneme až ráno. Zlatka nás zachraňuje před abstinencí a vybaluje Ajaxe, jednu z plachetnic naší flotily (za chvilku je u dna - pozn. autora). Pomocnou ruku podává i Dan a další, nakonec je z toho pěkná pařba před recepcí. Recepční je dost překvapená a nechápe, kde se ten chlast pořád bere. Sedíme, ležíme, chlastáme, bavíme se a čteme dopisy mámám. Oslava, jak má být. Dostávám gratulace a hobla, za pokřiku „ovečka, veverka“. Jaká ironie, když dělali kozu. Nervní recepční nás posílá spát, ale někteří vytrvalci odolávají. Zlatek s Lukášou mi pomáhají do schodů. Na pokoji kalíme dál a točíme s Renatou nové „Hovory z Lán“. Musím však natáčení přerušit, bo ty piškoty mi nějak nesedly. Přemýšlím nad tím, čí je to vina. David se vyprsil s videem kočkopsa a Hurdis zase s Petrovou operací ústní a nosní dutiny. To je asi vše. Na to, že nám byl zabaven skoro všechen alkohol, jsme se zhulákali solidně.



21.9.



Jak začít? Kocovina! Vstáváme s velkým odporem. Tlačíme do hlavy snídani a pomáháme dvěma anorektičkám, kterým se nezdá plný koš lahví od piva, s úklidem pokoje. Balíme věci a jdeme nafasovat zabavený proviant. A jako že ho je. Návštěvníci recepce valí oči. Přesouváme se do Imoly, kde na nás čeká keramička. Cestou mordujeme Bernardýna. Keramické závody působí na většinu z nás nejlépe z celé exkurze. Nekrásnější je však prohlídka muzea, kde se nás ujímá krásná Italka, která má naší naprosto plnou pozornost. Ukazuje nám prostřednictvím jednoho pracovníka, jak se na hrnčířském kruhu dělá džbánek, jiné pracovnice zase předvádějí techniku malování. Následuje prohlídka závodního okruhu. Nic se zde neděje, krom ladění motoru jedné závodní motorky. Atmosféru si tvoříme sami a za mohutného jásotu povzbuzujeme místní gang na fichtlech, který se právě rychlostí 30 km/h řítí po okruhu. Cestou do Padovy koukáme na božského Forresta Gumpa. V Padově se nám dostává ukázky řidičského umění našeho pilota a co-pilota, kteří náš kočár zkušeně protahují úzkými uličkami. Po ubytování razíme kouknout na noční město, protože hostel bude prý po půl dvanácté uzamčen. Po návratu do pokojů vybalujeme jídlo a poslední chlast. Kalíme, jak to jde, než nám došel proud. Shlukujeme se tady na jednom místě, pár nás řeší výpadek proudu. Tato situace je pro nás neřešitelná do té doby, než rozráží dveře italský recepční a vyvádí jako hovado. David ho přesvědčuje, že do 15 minut se odebereme na pokoje, ale musí nám nahodit proud, který nám vypnul, abychom šli spát. Netušil, že nás tím nezastaví. Davidovi, který má v ruce kelímek s vínem, moc nevěří. Asi na hodinu se tišíme a rozpouštíme sešlost. Pak se pokračuje vesele dál. Jede se non-stop. Spí jen někteří.

22.9.



Ráno balíme, zanecháváme klíče na recepci a v dost podroušeném stavu se potácíme k autobusu. Cestou se nám dva ztrácí, ale nakonec nás našli, takže jsme beze ztrát. Následuje prohlídka Benátek. Já to vzal s Petrem pěšky, zbytek frčí, na náměstí sv. Marka, lodí. Čekáme na ně s autobusákama a dozvídáme se od nich, že z jejich pokoje by zvracely i filcky. Od ostatních slyšíme podobné hlášky, a proto vyhodnocujeme zpětně ubytování jako nejhorší z celého výletu. Benátky opouštíme unavení, ale s vědomím dobře prožitého týdne. Odjíždíme v jednu a v Brně jsme před dvanáctou hodinou. Děkuje řidičům, našim vedoucím a předáváme nějaké maličkosti. Tím končí náš výlet po fabrikách v Itálii.



Tento pořad sponzorovali:



Marek Š. – poskytl papír

Petr K. – poskytl propisku

Vláďa – poskytl ruku a hlavu

Božkov – poskytl inspiraci, vzniklé situace, dobrou náladu a občas bolehlav